O štěstí, toxické pohodlnosti a klinické smrti aneb proč jsem se rozhodla strávit 10 dnů cestováním bez peněz a jídla

Taky nemáte rádi vstávání v brzké ranní hodiny? Já ho přímo nesnáším. Ale když se k němu z nějakého důvodu donutím, vždy to stojí za to. Východy slunce nebo liduprázdná stezka na in- line. Je to stejné, jako když se vám nechce běhat, cvičit…ale pak máte dobrý pocit, že jste se přemohli. Že jste přemohli svou pohodlnost. Pohodlnost je totiž vlastnost člověku vlastní, ale zároveň až neobvykle toxická. Zpohodlnění uvádí naši osobnost do stavu klinické smrti. Jen si zkuste vzpomenout, kdy jste v posledním týdnu zažili pocity radosti? Předpokládám, že v křesle u seriálu to nebylo.

Všechny malé úkroky z tzv. komfortní zóny, všechny ty narušení každodenních automatismů, nás někam posouvají a pomáhají trénovat naši vůli a odvahu. A co potom takový výskok, kdy vás čeká 10 dnů cestování po Evropě bez zásob jídla a bez peněz. Tenhle výskok za komfortní zónu se jmenuje Low cost race a ušila jsem si ho na sebe zcela dobrovolně.

Hodně lidí se mě poslední dny ptá, proč si to dělám, proč se účastním tak náročného závodu (www.lowcostrace.com) a nejedu radši jako oni prostě někam na dovču si odpočnout. Odpověď je jednoduchá. Protože nechci zpohodlnět. Nechci, aby moje osobnost zůstala ve stavu kómatu a můj život plul dál na vlně automatismů zažitých z dětství, které nikdo nezrevidoval. Ty nejlepší věci, které mě v životě potkaly se často udály právě díky tomu, že jsem za hranici své pohodlnosti vykročila. Ať už to bylo tom, že jsem se přemohla jet na jazykový pobyt do zahraničí sama a poznala spoustu zajímavých známých nebo dala výpověď v práci, abych začala podnikat. Těch momentů bylo nespočet a měli pro můj život význam, pomáhaly tvořit to, kdo jsem a dávat mi odvahu, která je k smysluplnému životu tolik potřebná. Tyhle momenty vám nevynahradí žádná kniha motivačních bull-shitů, které jsou teď tak populární. Proto jsem se ostatně rozhodla živit tím, že tyhle momenty, kdy dostanou náhled na svoje jednání, svým klientům zprostředkovávám. Ať už formou koučinku nebo formou tréninku, kde se společně díváme za hranice Vaší komfortní zóny, abyste mohli lépe pochopit vlastní životní brzdy i silné stránky…

Závody jako tento vám totiž právě díky vyhročení z komfortu pomohou získat úplně jiný náhled na váš život, vaše hodnoty a vaše strachy, životní brzdy a předsudky. Podobný efekt mají i různé sebezkušenostní kurzy nebo když se třeba rozhodnete odjet na 2 týdny někam sami bez lidí. Všechny situace, kdy převrátíme naši každodenní realitu na ruby pro nás mají velký význam. Najednou se cítíme být mnohem živější a vnímavější ke všemu, co se nám děje. A právě v těchhle chvílích přichází naše důležitá životní prozření. Ty, ke kterým bychom se jinak propracovávali roky nebo celý život. Ty díky kterým pak můžeme lépe dělat to, co nás dělá šťastnými.

Spoustu životních pravd v životě tak nějak tušíme. Ale jen když jste závislí na pomoci dalších lidí můžete nahlédnout na to, jak to v životě máte s říkáním si o pomoc. Jen to že nemáte co sníst vám dá náhled na zbytečnost hádek na téma, co si to zase koupil na jídlo nebo proč jíme v tak drahé restauraci. Tři dny spaní u benzinky vám dají pocit, že vaše panelákové 2+1 je vlastně jako královské apartmá a ten randál od sousedů vám pak místo vzteku vykouzlí na rtech úsměv. Když se konečně dostanete k moři a zažijete ten vítr ve vlasech, tak si uvědomíte, jak dlouhý a neskutečně živý může být den, kdy najednou nesedíte 8 h v kanceláři. Když trávíte pátý den v těch samých kraťasech a tričku a je vám přesto dobře, si uvědomíte, že ty čtvrté šaty nebo vychytávku k počítači, co na ni chodíte koukat už týden, vážně ke štěstí nepotřebujete. Jsou to totiž zážitky, které mají pro naše pocity štěstí nezaměnitelný význam. Štěstí se totiž v naší hlavě tvoří v okamžiku, kdy prožíváme pozitivní pocity. A ty nám přináší třeba když něco dokážeme nebo třeba když můžeme něco udělat pro ostatní, když někdo udělá něco pro nás, když zažijeme něco nečekaného…věci oproti tomu mají v našem životě význam jen okrajový.

Jestli mě roky práce s lidmi něco naučily, je to fakt, že lidé mají přirozenou potřebu vytvářet si v životě problémy. Proto když najednou v rámci závodu řešíte základní každodenní situace(kde spát, co jíst), tak vás to donutí přehodnotit ty vaše běžné problémy, které jste nechali doma.

Když ve firmách pracuji s manažery, učím je mimo jiné, aby si dávali pozor, zda sami dělají to, co chtějí po svých lidech. A proto i já cítím, že jako člověk pracující v osobnostním rozvoji musím jít příkladem. Když svoje klienty koučuji, aby si přišli na své strachy a své cesty ke štěstí, když je na tréninzích motivuji dělat věci, které jsou za hranici jejich komfortu (naposledy jsme například recitovali báseň na náměstí), tak musím být sama ochotná tyto věci podstupovat. A tak s každým dalším dnem, který zbývá do závodu se mi méně a méně chce, ale zároveň se víc a víc těším, protože vím, že to bude mít smysl! A o ten dámy a pánové (teatrální pauza) … o ten jde především. :-).

Hanka Březinová

Sledujte naši cestu na facebooku https://www.facebook.com/inspirativci/